Řád sester sv. Vincence ve Strážnici

 

 

Působení  sester sv. Vincence ve Strážnici       Mgr. Ivo Vratislavský

 

       Druhá nejstarší kongregace papežského práva, kongregace vincentek, byla založena v roce 1634 v Paříži. Jejím hlavním posláním byla a stále zůstává charitativní a výchovná činnost.  Řeholnice tohoto řádu rozšiřovaly svoji působnost i mimo francouzské území již v průběhu 17. století, v roce 1832 se dostaly do Vídně a v první polovině 19. století pronikaly postupně rovněž do Čech a na Moravu. V Markrabství měly několik domů - v Pačlavicích, Kroměříži, Brně, Zábrdovicích, Kyjově a ve Strážnici.

Příchod milosrdných sester sv. Vincence v 80. letech 19. století do posledně jmenovaného města byl úzce spjat se jménem vídeňského preláta, strážnického rodáka Dr. Antonína Horného, který se seznámil s jejich charitativní činností za svého působení v hlavním městě monarchie. Horný nechal v letech 1885 – 1886 přestavět svůj přízemní rodný domek vedle fary / dnešní ulice Komenského/, jenž zdědil po rodičích, na jednopatrovou budovu a milosrdným sestrám ji odevzdal v roce 1886. Celkové náklady na tuto přestavbu se vyšplhaly až do výše 12 000 zlatých, přičemž celou částku hradil prelát Horný, který zřídil též nadaci na výživu řeholnic v počáteční hodnotě 6 100 zlatých/ později zvýšeno až na 14 600 zlatých. První tři sestry byly do Strážnice přivedeny dne 19. května 1886. Ke slavnostnímu posvěcení budovy jejích zakladatelem došlo 15 srpna t.r a při této příležitosti obdržel Horný diplom čestného občanství města Strážnice. O 14 dní později byla již v budově otevřena školka pro děti do šesti let a škola ženských ručních prací, na podzim se zde začalo s výukou hry na klavír. Dva roky nato působilo ve Strážnici již šest sester.

sirotčinec  - asi 1890

V roce 1892 došlo k rozšíření domu o křídlo do dvora, v přízemí byl vybudován letní byt preláta Horného a v prvním patře místnosti pro chovanky. Domácí kaple byla zřízena – rovněž v prvním patře - v roce 1895 a tehdy došlo i k zakoupení sousedního přízemního domu č. 518, kam byly na zaopatření přijímány starší ženy, o dva roky později sem bylo přijato 12 sirotků, 8 chlapců a 4 dívky, na jejichž výživu přispíval hrabě Antonín Magnis, část financí poskytovala také městská pokladna. Sirotků rychle přibývalo a dosavadní prostory přízemního domku už nevyhovovaly, proto byl objekt 4.3.1901 zbourán a na jeho místě zbudoval strážnický stavitel Josef Doležal jednopatrovou budovu pro sirotčinec, do kterého byla umístěna i kaple. Tentýž muž vystavěl v roce 1904 v zahradě přízemní budovu pro chlapce – sirotky. V té době již sestry pečovaly o téměř 70 dětí. Na počátku první světové války bylo do obou budov sirotčince zavedeno elektrické osvětlení.

V roce 1920 zakoupil místné občan Karel Horný třetinu bývalé piaristické koleje s úmyslem zřídit zde soukenickou továrnu, pro jeho značné zadlužení se ale tato část budovy dostala do nucené dražby a projekt nakonec odkoupila provinciální představená Vincencek. V nově získaných prostorách byla poté zřízena nemocnice milosrdných sester. Jednotřídní soukromá škola pro sirotky, otevřená v klášteře od roku 1908, přestala počátkem dvacátých let postačovat z hlediska kapacity, a z tohoto důvodu byla v roce 1923 zvýšena o jedno patro budova na zahradě, do níž umístili druhou třídu. Vzhledem k tomu, že sem byly přijaty též děti z města, došlo k pobouření a protestům u místní i okresní školní rady a vzniklou situaci musela řešit zemská školní rada, která nakonec s otevřením školy pro tyto děti souhlasila. V roce 1925 byla zpřístupněna třetí třída, o tři roky později čtvrtá, konečný počet pěti tříd se ustálil v roce 1930, v roce 1934 navštěvovalo klášterní školní ústav 188 žáků.

chovanci sirotčince při práci na zahradě - okolo 1925

 Tehdy již také začaly přípravy na zřízení klášterní měšťanské školy. Plány vypracoval Josef Doležal, vlastní stavba byla ale zadána nakonec staviteli Kotkovi z Uherského Brodu, který nabídl výhodnější finanční podmínky. Kapitálově akci zabezpečovala správa provincie a menší část peněžních příspěvků pocházela rovněž z darů dobrodinců. Slavnostního otevření nové školy v klášterní zahradě 28. září 1936, jemuž byla přítomna i hraběnka Magnisová se zúčastnilo mnoho Strážničanů. V prvním školním roce začalo dvě třídy uvedeného ústavu navštěvovat 64 žáků a zřízení klášterní měšťanské školy tak způsobilo odliv dětí studujících na strážnické měšťanské škole, fungující tu již od roku 1887. Po zrušení místní školní rady byl vytvořen čtrnáctičlenný poradní sbor měšťanské školy klášterní.

Oba klášterní vyučovací ústavy tu působily do poloviny prosince 1942, kdy byly výnosem ministerstva vnitra zrušeny a od 1. ledna 1943 přešlo žactvo do škol státních a v uvolněných místnostech byly zřízeny dílny na šití prádla. Sestry se poté věnovaly péči o děti v ústavu a převzaly také ošetřování po domech.

    Školy byly obnoveny až po ukončení války v roce 1945. Velký význam pro město měl v té době také soukromý chorobinec řádu sester sv. Vincence, který měl téměř 100 lůžek a jeho činnost byla podporována i z veřejných prostředků. V prosinci 1946 získal chorobinec od Fondu národní obrany v Praze, který po válce disponoval zabaveným německým majetkem, zařízení zámecké kaple pro svoji  potřebu.

    V březnu 1948 byl podán návrh na zrušení soukromé klášterní školy ve Strážnici s tím, že se do její budovy přemístí veřejná obecná škola chlapecká. I přes protesty vedení školy a ostatních řádových sester byla škola skutečně dne 9.3 zrušena a děti začaly chodit do veřejných škol. Sestry si ale povolaly na pomoc právníka, kterému se podařilo na radnici dokázat, že  zrušení školy bylo  protiprávní, protože v té době ještě nebyl vydán zákon o jednotné státní škole.  Vedení školy poté dostalo povolení k opětovnému zahájení vyučování klášterní školy. K  postátnění škol ale stejně nakonec došlo,  dne 16.10. 1948 bylo dosazeno nové vedení a řádové sestry dostaly měsíc na rozmyšlenou, zda vstoupí do státní služby. Po jejich nesouhlasu   přestaly vyučovat a přišli učitelé státní. V klášterní budově zůstala měšťanská škola a byla tam přestěhována i škola chlapecká. Sestry ve Strážnici nadále setrvaly a věnovaly se péči o děti v sirotčinci.

    V roce 1950 bylo ve snaze o potlačení vlivu katolické církve rozhodnuto o likvidaci klášterů. V dubnu došlo k obsazení mužských řeholních domů, jejichž osazenstvo bylo převezeno do sběrných táborů, v červenci až říjnu probíhalo vyklízení klášterů ženských. Sestry všech kongregací, které se zabývají péčí o mládež v ústavech, byly odstraněny. Stalo se tak i ve Strážnici, kde byl do sirotčince dosazen civilní personál a sestry, jež tam pracovaly, musely dne 28. září odjet do Bílé vody ve Slezsku a zde se na stěhovat do bývalého piaristického kláštera, ve kterém byla zřízena dílna na šití.. Později se přemístily do někdejšího ženského kláštera v Javorníku, kde pracovaly u šicích strojů do května 1952, poté byly na vlastní žádost přiděleny k ošetřovatelské službě.

    ( Z pamětní knihy města Strážnice II. uložené v hodonínském archivu lze vyčíst, že polnosti / pozemky 2,39ha orné půdy a 1,21 ha luk/   a hospodářství / 2 krávy, 1 jalovice, 1 tele, koza, prasnice a slepice / zrušené kongregace sester ve Strážnici byly převedeny na nově vzniklé JZD).

    Rušení klášterů znamenalo značně nepříznivý zásah do života několika set mladých lidí, kteří byli v klášterních školách či internátech a pocházeli ze sociálně slabých skupin. Nenahraditelné a nevyčíslitelné škody způsobila Akce K rovněž  v oblasti kultury, protože v jejím rámci došlo k ničení klášterních  knihoven, kulturních památek i celé řadě dalších uměleckých děl. Vyklizené kláštery postupně  přebírala státní správa, mnohé z nich ale získala do užívání rovněž armáda a během krátké doby se v budovách bývalých klášterů začaly projevovat následky nedostatečné péče.

   Zařízení klášterní kaple a sakristie ze Strážnice bylo převezeno v roce 1951 na Velehrad, kde se shromažďoval nábytek a vybavení ze zrušených moravských klášterů, část zařízení byla ale záhy vrácena a umístěna do obnovené kaple sv. Rocha.

Několika řádovým sestrám  se později  podařilo navrátit do Strážnice a společně s  dalšími zde působily až do roku 1980. V objektu bývalého sirotčince a klášterní školy došlo postupně ke vzniku mateřské školy, internátu, jídelny a školní kuchyně. V současné době je v budově bývalého chorobince domov důchodců, v dalších je umístěna ZŠ.

 

Prameny a literatura:

Pamětní kniha farnosti Strážnice u sv. Martina 1899 – 1953.

Pamětní kniha Strážnice II. 1946 – 1971, Okresní archiv Hodonín

Kronika Města Strážnice II.,  Městské muzeum Strážnice

Bureš František. Paměti z církevních dějin města Strážnice, Strážnice 1998

Jirásko Luděk: Církevní řády a kongregace v zemích českých, Praha 1991

Skácel J.: Čtení o Strážnici, Strážnice

Řeholní život v českých zemích, Kostelní Vydří ,1997

Okresní archiv Hodonín, Fond AM-ST-2, karton 27, č. 231

 



 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode